Petr - Úvahy a skicy
Jak se dělá hezký den
Jak se dělá hezký den? To jsem položil krásnou otázku a taky významnou, protože vyrobit hezký den není vůbec jednoduché. V prvé řadě si musíme připravit ráno. Nachystáme si Slunce, stačí jedno, protože naše planeta je tak malinká, že by se sem dvě slunce nevešla. Tak Slunce máme a dál je nutné rozvinout pořádný obzor, který musíte načechrat jako peřinu, když ráno vstáváte. Prostě jej vezmete do rukou, pořádně s ním zatřesete, párkrát do něj dáte herdu, plácnete ho na planetu, aby dobře držel, a je to. Takhle nějak se vytváří obzor kopcovitý a lesnatý. Je to daleko lehčí než položit oceán. Ten se musí zase prostírat jako ubrus na stole, a potom pořádně vyhladit. Když byste jej nechali zvlněný nebo dokonce rozbouřený, Slunce byste vůbec nepotřebovali a místo něj byste museli navozit opravdu obrovskou kupu mraků, takových těch ocelově šedých, těžkých, nacucaných vodou a takové ráno není krásné ani se z něj nerodí hezký den. No ale nechejme takové ráno těm, kde mají oceán, a nebo alespoň Středozemní moře.
My se vraťme k ránu našemu, suchozemsko krysímu, tak jak jsme na něj zvyklí. Někam do košíku vedle si musíme taky připravit další pomůcky. Tak například rozbřesk, ranní rosu, několik cárů mlhy, stromy a keře, všechny možné druhy stínů, louku a nejrůznější travní stvoly, byliny v květu, včely, mouchy, pavouky s pavučinami, ptactvo včetně cvrlikání, nějaké zvíře s hopkáním a hlavně potom čerstvo a voňavo, modřeazurovo, zlatavo, klouzavo pro jemný vánek a zurčivo pro naši suchozemskou vodu nebo klidnohladinově rybníkovou. Bez těch by to opravdu nešlo. Je ještě asi tak tisíc dalších věcí, které jsou ke krásnému ránu zapotřebí, a které tady ani zmiňovat nebudu, protože bych tím vyčerpal zbytek místa a návod by se stal nepoužitelný. Když zkrátka máme nachystanou tady tu drobotinu, můžeme začít se samotným ránem. Takže jsme si připravili Slunce a obzor jako hlavní části, ty jsme si postavili tak, že je slunce položené za lesnatý kopečkovitý obzor. Nad les nachystáte modrou pro oblohu, ale to ještě není ta azurová. Ona je to taková ta modrá, co je ještě smísena s noční tmou. Té je tam ale už jen několik kapek, přesněji řečeno tak akorát, no…….co slunce dovolí a jak hluboko jste si jej za obzor položili.
Takže obloha je připravená. Možná ještě nějaký ten obláček, ale ne moc, jeden nebo dva někde kousek nad lesem, aby se o něj mohly v pravou chvíli opřít paprsky slunce. Před lesnatý obzor rozprostřete louku a rozzurčíte potok, který necháte vtékat do rybníka. Tak a pozor, teď povysunete slunce a zároveň musíte napnout stíny lesa a všeho, co jste si nachystali. Natáhnete je rychle až kam dosáhnete směrem k sobě, úplně na dolní okraj a z košíku vyndáte rozbřesk. V tom okamžiku povysunete slunce ještě trochu víc, položíte jeho odraz na hladinu rybníka a zkrátíte stíny. Na zkracování stínů musíte pořád myslet, stíny jsou důležité pro pohyb. Teď už můžete nechat přeletět nějakého ptáka, ale musíte zvolit většího, aby mohl důstojně mávat křídly a chvilku vám v kompozici vydržel. Kdyby to byl malinký ptáček, udělal by frnk a zmizel někde mimo obraz. Jak postupně vytahujete slunce a zkracujete stíny, tak osluňujete louku, natočíte všechny květy k obloze, rozsvítíte kapky rosy…………..a vypustíte hmyz. Včely kolem květů, skupinku motýlů napravo a do popředí větší mouchu, tak aby bylo slyšet její bzučení. A nezapomenout zkracovat stíny a odstranit kapky rosy a nechat proběhnout myš a
odněkud vykouknout králíka nebo co máte zrovna v košíku po ruce a zase zvedat slunce a zkracovat stíny až zůstanou jenom pod stromy, jenže to je jiná kapitola. To je den a poledne a na to je ještě čas.
Tak a je to tady……….začalo ráno připravené do krásného dne…….a můžeme si lehnout do trávy, utrhnout si třeba stéblo do pusy a odpočívat po namáhavé práci.
Intermezzo o babím létě
Tak jsem začal psát, pěkně jsem kladl jedno písmenko za druhým a skládal jsem z nich slova a pak celé věty, ale písmenka i ty věty se mi pořád rozsypávaly, jak tady někdo chodil a diskutoval o věcech běžných. Bylo to jako když košťata metařů, co uklízejí listí v parku, zametají tak divoce, že pak musí to listí hledat někde pod křovím nebo v lesíku.
Ztratil jsem svoje slova, rozutekla se mi větrem košťat písmenka a nitě myšlenek se zpřetrhaly. Zůstal jsem sám, fantazie odlétla jako pavučinka toho pavoučka, co se mu říká babí léto a co je vzduchoplavcem do dalekých, jižních krajin. Předpokládám, že letí na jih, kam by na podzim taky letěl. Asi hledá místečko na přezimování........Hledá místečko, ale jak se dá pomocí pavučiny a větru něco hledat. Pomocí něčeho, co si letí podle větru, kam chce ono samo a na co asi ten pavouček nemá vliv. Stane se takový pavouček obětí živlu, pluje vzduchem nazdařbůh a jeho cíl, pokud si nějaký vymezil, musí být tak strašně široký nebo cíl vůbec nemá, a nebo je to ještě krásnější. Cíl je tam, kam doletím.
Drží se pavučiny, kterou musí vlastně za letu taky stavět a opravovat a pavučina je vzdouvaná větrem prudkým, vánkem nebo zase větrnou smrští a do toho všeho může odněkud pršet, může se připlést do cesty letící list, útržek papíru nebo jiná pavučina jiného pavoučka babího léta. Tak je vlastně, podle člověčího vidění ten pavouček zmítán živly a nemá vůbec vliv na to, kam vede jeho cesta. On chce na jih a přitom jeho pouť končí na západě. Mrzí ho to?? Mrzí ho nebo je nešťastný, že neskončil tam, kde si naplánoval?
Kdyby byl člověk takovým pavoučkem, tak jeho přebujelá fantazie by jej udělala nešťastným hned první vteřinu. V prvé řadě by nevěděl kam má letět a trápil by se tím dlouhé týdny než by to vymyslel, pak by konečně a k velké své radosti na to přišel, postavil by pavučinu, ale trápil by se tím, že ji chtěl jinou, a nebo že se mu nepodařila taková, jak si představoval. A to by nebyl konec jeho trápení, protože v okamžiku kdy by se vznesl, způsobil by vítr, že by se jeho pavučina.....Možná bych mohl použít název člověčina.....Tak, že by se jeho člověčina vydala na jinou stranu než na tu jeho a celý dlouze připravovaný plán by se
zhroutil a človíček, visící na své člověčině by plakal, a nebo zuřil, podle povahy jakou by zrovna ten který měl. Dalším neštěstím by bylo, když by človíček zjistil, že někdo, nějaký jiný človíček má člověčinu krásnější než on sám. To by se pak trápil dvojnásob a celou cestu by přemýšlel jak to udělat, aby měl příště tu nejlepší člověčinu ze všech, co žijí v okolí. Chtěl by mít tu nejlepší a nejkrásnější a nejrychlejší pavučinu na celém světě. A plakal by proto, když by se mu to nepovedlo, když by se pořád nacházeli další a další lepší.
Tak by byl náš človíček na své člověčince letící vzduchem kam chce vítr a přistávající tam, kde chce náhodná větev úplně nešťastný a asi by se tím svým neštěstím utrápil možná i k smrti........
Ale našeho pavoučka tohle vůbec netrápí, on je součástí velkého systému, o kterém ani neví, kde začíná a kde končí, ale netrápí ho to, protože jeho vidění je jiné a umožňuje mu být spokojený s tím, co zrovna má. S tím kam ho vítr zavál a na jakou větev dosedl. On nehledá jinou větev než tu, na kterou právě dosedá.
Tak tu sedím, nad těmi svými rozsypanými písmenky a říkám si, že jsem chtěl napsat něco jiného, ale vítr fantazie za mě napsal to, co se objevilo na papíře. Asi nemám být nešťastný po vzoru toho pavoučka, protože jsem dosedl na větev nastavenou mi osudem do cesty. Proč taky když je život sám o sobě tak krásný. Každá minuta tohoto krátkého a milého života..........
Intermezzo o akvarelu
Dneska je při západu slunce úplně fantastická obloha, že kdybych uměl jenom trochu malovat akvarelem, tak bych si vzal štětec z kuních chlupů a začal nabírat barvy z malých kelímků. Ten štětec v mé ruce by byl jako žíznivé zvířátko, co se chodí napít pokaždé do jinak barevné studánky, a pak bych jej vzal a začal zakrývat plochu bílého papíru těmi tvary mraků a boulil je do stran a nahoru a tam kde bych chtěl modrou a sytou šedou bych tu barvu tlačil před sebou jako vítr, který všechny ty mraky taky žene svým směrem a plochy papíru, kde má být oblačně bílá bych vynechával, takže by to pak byla změť barevných kuních loužiček a suchých ostrovů a všechno bych to ještě znovu a znovu podtrhával tou šedou, která by se na dně mraků mračila víc a víc, až by mi začalo na papíře pršet a dole na okraji se spustilo spousta potůčků a říček až by z toho byla celá povodeň, ale hebce vlhká, odtékající někam do jiného času a prostoru, do míst která člověk vidí tak možná ve spánku nebo když se dívá do slunce, pak rychle zavře víčka a na spodní straně těch víček běhají negativní obrázky toho skutečného slunce a kloužou na
stranu kam člověk pohne okem. (Za zavřenými víčky bych nenápadně natáhl ruku, co nejdál by to šlo a z toho zapadajícího slunce si kousek utrhl, rychle schoval do kapsy a pak teprve otevřel oči, ale pšššššt, ať o tom neví)
Maloval bych dál pořád rychleji a rychleji, tak jak zapadá to slunce a kuní chloupky by běhaly pít do stále tmavších studánek a tmavé barvy by přibývalo a jasné mraky mizely s mizením slunce pod nánosem mokrých stínů, až by se mi přes všechno rozhostila noc, taková tichá a neprůhledná noc. Ne jako je noc ve městě, ale noc jaká je jenom na málo místech této planety. Ještě několik tahů a už je tady, je tmavě modrá a na východě už zpoza obzoru vytahuje noční čerň, ve které se mraky nadobro ztrácí. A já sedím a dívám se do té mokré tmy a čekám, až se voda rozplyne kolem jako nenápadné vlhko a plocha papíru zůstane úplně suše černá, tak jako by byla z té noční oblohy vystřižená. Počkal bych dlouho, až do úplného sucha, až by obloha dostala matný nádech, až bych mohl prstem svobodně po papíru přejet a nikde by nezůstala stopa. Pak bych vytáhl ten tajný kousek slunce a začal z něj uštipovat malinkaté kousky a přikládal je na
ten černý suchý papír, aby se na něm rozsvítily hvězdy a ten poslední zbyteček bych o papír rozplácl a on by zazářil jako měsíc v úplňku………………..Pak bych si lehl do trávy a papír zvedl tak vysoko jak jen by to šlo a z něj by se stala moje skutečná obloha.
Intermezzo o nadšení
Když jsem si stanovil takový nadpis, pak bych určitě měl začít slovem „nadšení“. Něco jako nadšení je když…..Ale do toho najednou zasáhne slovo „ale“, které vypadá velice nenápadně a současně je tak kraťounké, že by se dalo klidně přehlédnout. A přitom, věřte mi, je to jakoby jste viděli scenérii, kde mezi zelenými kopci , co se klenou nebo ještě lépe baculatí po stranách lidskou rukou obdělávané roviny. Takové té roviny, co jsou na ní políčka a kolem nich stromy a keře. Obrazárna, kde obrazy nevisí, ale leží. Je to tak malebné, krásné a jemné. Necítíte tady žádné ostré rohy a kopce jsou balónky z pouti, které chtěly prolétnou rovinou políček, ale zachytily se a nemůžou dál. Cítíte z nich tu měkkost, hebkost a lehkost. A právě nad takovouto krajinou se objeví veliký, bílý mrak, co bychom mu mohli říkat „nadšení“. Pluje si majestátně lehounce poháněný vánkem touhy a prosvětlovaný paprsky fantazie. Je veliký a tak krásný, že byste se na něj vydrželi dívat až do konce svého života. Nadšení, které je tak čerstvé, jakoby se teprve zrodilo z úplně prvních mlh vás svou mladostí a bělostí ozařuje. Ta záře
není vidět. Ona sice není vidět, jenže to neznamená, že na vás nepůsobí. Ty neviditelné paprsky obepínají tělo a nadlehčují ho. To není o létání ani o nadzvednutí se nad ta políčka snových obrazů ani o kroužení až někde nad horizontem. Je to jenom nadlehčování, které pomáhá lehce kráčet k cíli. Člověk se dívá do bělosti svého mraku, nesleduje cestu a skoro se vznášejíc jde. Není na té cestě překážek, není ostrých hran, hlubokých propastí a temných tůní, a kdyby byly, všechny by se daly snadno překonat. Čím je ten mrak větší tím větší překážky člověk překoná a nepohne přitom ani brvou, nepohne se mu vlásek na hlavě na cestě ke zkřivení. Tělo pluje za mrakem, mrak údolím a život putuje vpřed nehlučně a bez otřesů.
Jenže to je stav, kdy není žádných „ale“. Jako bychom zametli chodníček, z barev nechali jenom bílou a barvy veselé, z tónu zase jenom tóny příjemné a harmonické a z materiálů jenom měkké a hebké. Ale pak přiletí „ale“, vyřítí se zpoza obzoru a jenom málokdy je samo, ale je vždycky víc. Někdy přímo ale stíhá ale, ale ne za sebou, ale střemhlav a o překot, ze všech světových stran. Mohlo by připomínat
hejno zdivočelých včel, ale to nejde ke včelám přirovnat, protože „ale“ se nedá ve svém letu přirovnat k žádnému zvířeti žijícímu na této planetě a ani na planetách jiných, co jsou kolem nás velkotřeskálně roztroušeny. Kdybychom je chtěli k něčemu přirovnat, tak budeme mít velký problém. „Ale“ rotuje, ale ne pomalu, rotuje jako list cirkulárky, strašnou rychlostí a v té rychlosti se vrhá vpřed a vzad, nahoru a dolů. Připomíná snad kulový blesk, ale to taky není úplně přesné. Roztočené, rotující „ale“ je samá ostrá hrana, samý břit v divokém víru. Tak se střetne náš mrak „nadšení“ s jedním ale, ale jindy s celým rojem „ale“, které kolem něj krouží, míhají se divoce, dorážejí na okraj mraku a prolétají jeho hebkými záhyby. Když se zdálo, že obrys mraku je ostrý a jasný, pak v té chvíli se jeho obrysy rozmažou, jsou celé roztřepené a pomalu jako v zimě sníh se snáší na krajinu obrazů, po které kráčíme za svým mrakem. Mrak je krájen a stříhán všemi těmi „ale“, je zmenšován a prudce okrajován do tvarů tak bizardních, ale to trvá jen chvilku, protože jeho tvar se rychlostí ale pořád rychleji a rychleji zmenšuje, až zůstane jenom obláček tak malinký, že na obloze není skoro vidět a naopak dole je
krajina zavátá vším tím nadšením, které tady leží a v chůzi se člověk do něj boří a lepí se mu na podrážky bot i na tělo. Nohy jsou čím dál těžší, a co chvíli zapadnete do nějaké skuliny nebo narazíte do ostré skály. V tu chvíli všechna „ale“ zavíří vzduchem a zmizí za obzor. Jdete ztěžka, nohy se vám boří do rozmetaného „nadšení“ a tělo je stále více a více pohlcováno hmotou, která ztratila smysl. Obláček nadšení se zdá, že už někde zmizel. Hledáte ho pohledem, který těká po obloze a marně se snaží ucítit alespoň jeden neviditelný paprsek, co by malinko pomohl překonat zemskou tíž. Musíte jej spatřit, tolik po tom toužíte, zatínáte pěsti a upíráte zrak do neznáma. Pročesáváte oblohu, přimhuřujete oči a najednou jej uvidíte. Je malý a slabý, je zešedlý v místech, kde „ale“ prolétla a trhala na kusy jeho jemnou mlhu.
Zastavte se a snažte se zaměřit svůj pohled přesně do místa, kde ten obláček visí nad svými vlastními ostatky. Upřete na něj svůj zrak a soustřeďte všechnu svoji energii do jediného pohledu, který vytvoří most mezi vámi a tím co z mraku zbylo. Dejte mu čas a klid, nechejte jej spočívat klidně na nebi vašeho života. Po chvíli ucítíte jemné lechtání kolem očních víček a
uvidíte paprsek, který bude u oka rozmazaný a cestou dál a dál bude ostřejší, až se spojí s mráčkem a nejednou budete sledovat ten úžasný jev, jak vy pozvednete vlastní „nadšení“, jak jej svou vůlí zvětšíte, jak se od země budou odlepovat jeho kousky a vracet se zpátky na oblohu, jak dosáhne velikosti, která vás opět pozvedne, nechá plout krajinou za touhami a váš mrak bude opět uhlazovat cestu ke všem cílům, co mají být dosaženy.
Intermezzičko dušičkové
To je vždycky ten okamžik, který uvádí mysl do pohybu. Svět se rozevře do úplně jiných dimenzí stejně jako se mozek noří do zvláštní mlhy duchovních mraků. Do toho co nám někdo předestřel, abychom se mohli trápit a radovat, toužit a milovat. Pátral snad už někdo po tom někom???? Jaká je to malicherná otázka. Jistěže pátral, vlastně všichni lidé pátrají. Někteří o tom vědí a snaží se vědecky seřadit to své pátrání a někteří o tom nevědí, ale přesto je něco nutí stále se nořit hlouběji a hlouběji. Marně si lámu hlavu, jestli je to trest nebo dar. Možná je to dar, který nám dal někdo za trest. Ale co jsme my lidé udělali zlého bylo zřejmě uděláno tak dávno, že to není ničím doloženo. Možná, že trest je právě to prozření a dar rozumu. Tady máš člověče rozum a dělej si s ním, co rozumíš. Rozum je zabodnutá dýka do zad duše. Já vím, že duše nemá žádná záda a pokud něco má, tak to je jistě odvrácená strana. Protože i tu jsme dostali darem, duši co se chvěje jako pavučinka na větvičce v lese. Duši co právě má tu odvrácenou a naopak přivrácenou stranu, temnou a světlou a můžete ji vidět tisíckrát jinak. Někdy jako ostré střepy
skla a sametový polštářek, někdy je to horký proud lávy a vlnky plnokvětého moře. Avšak co je na ní nejzvláštnější je její nestabilita. Ta naše duše, věčně neposedná a kluzká, věčně se stáčející k té straně odvrácené nebo temné. To nebe a peklo, to tajemství neřečeného a tušeného. Jak někdy cítíte, že vám pod nohama všechno klouže a zvláštní proudy táhnou do temna a varu. Pořád to před vámi trčí jako rozcestník na hranici pouště a oázy a je tak těžké se vydat správnou cestou, protože ne vždy cesta oázou je cesta pravá.
Tak to je náš trest. Rozum, který se v nás taví na nejistotu, kořeněnou pochybnostmi. Někdy bych řekl, že rozum je dar Ďábla . . . . .víc než Boha. Kdybychom žili jenom se základním vědomím přežití, asi bychom byli šťastnější. Jenže to právě nejde. ………………………………….To si právě na nás někdo vymyslel.
Intermezzo o usínání
Vždycky když mám příležitost, večer po práci si vždycky vlezu do postele. Řekl bych tak na nečisto si zkouším jaké to bude až půjdu spát. Je to strašně krásný pocit, převléct se do pyžama ještě před mytím a pak se natáhnout jako bych už šel spát, i když vím, že spát ještě nejdu. Je to jako bych udělal něco navíc, něco, co se nemá a tím získám kousek času v posteli. Jsem vlastně takový jako předskokan. Než nastane samotná skutečná disciplína spánku. Ulehnu, opřu se zády o polštář a cítím jak se mi po těle rozlévá taková slast. Je to chvíle, kdy se najednou svaly neplánovaně uvolní, v zádech přestane bolet a když si ještě k tomu všemu zavřete oči, tak to skoro vypadá, že už můžete jít klidně spát, že můžete usnout, propadnout se do světa snů a představ uvolněné mysli. Dáte ruce podél těla a necháte se celého vmáčknout do hladkého prostěradla a představujete si jaké to bude až půjdete doopravdy spát, až si splníte všechny povinnosti civilizovaného člověka, až vykonáte, co požadují lékaři. Představujete si kartáček, který brousí štětinami po zubech, jak se zvětšuje bublina pěny u vašich úst, jak ta pěna
někdy i ukápne do umývadla. Je to krásné tak všechno cítit a přitom nemuset pohnout ani kouskem těla. Skládáte si v duchu věci, které jsou přehozené jen tak přes opěradlo. Kalhoty pěkně na ramínko, košili taky a něco zase do šuplíku. Všechno ale jen tak jako, aniž by se člověk pohnul…….zkusíte si zhluboka oddechovat, jako ve spánku a přitom si představujete, co všechno ještě musíte a co jste nestihli a jak to za malou chviličku všechno uděláte, jak všechno bude mít svůj řád……..oddechujete a čekáte ten okamžik, který vás zase nastartuje a vystrčí do koupelny………………………čekáte a oddechujete, čekáte a sbíráte síly na to zvednutí a cestu do koupelny, ale prostěradlo je natřené nějakým lepidlem a vy se nemůžete ani pohnout……………. Všechno se barví pod očními víčky z šedé na černou a po okrajích té černi svítí jemná záře modrozelených luminiscencí a v nepravidelných intervalech záblesky elektrických výbojů tak jemných jako přesouvání informací v mysli, někde na pozadí mozkové stěny. Klenba se vypoukne, nasaje vzduch kolem vás a udělá jemný průvan po tvářích směrem vzhůru. Je to, jako by se člověk díval zespodu do medúzy volně se vznášející
pod hladinou. Černá není černá a světélkující okraje už nejsou jen po okraji, ale jsou všude, jako žilnatina jemného neznámého organismu, co opustil svoji vzdálenou planetu a po milionech světelných let se rozklenul nad vaší hlavou. Tak je to cítit, všechno se vlní a modrozelená prskavě červená a matní do mlžné bílé a zase potemňuje jako když mlha má smutek nad cárem mlhy jiné, válející se nad vodní hladinou. Rytmika impulsů je pomalejší a tma černější, potažená sametovým hebkem. Velká bublina medúzy se propadá, jako když unikne z balónu horký vzduch a ten se snese jemně a pomalu dolů a zahalí vaše tělo odsouzené ke spánku. Jemná látka představ dovrší to uzavírání a kryt se stane jemnou kůží těla matky noci, která v sobě nese vaše tělo, jako malé miminko čekající na ranní zrození. A pak přijde ta cesta časem zpátky do dětství, únava odkapává malými otvory dolů do neznámého prázdna a pohání k rychlejšímu hnutí. Z nerozhodného pohybu je klouznutí a svět se dá do pohybu jako kolo štěstěny, co se má zastavit tam, kde by člověk chtěl, ale nepřichází nic takového, jen se pohyb stále prudší a stojící na místě se pohybuje svět. Stěny noci pulzují v teplých vodách rytmem
srdce a pohyb je čím dál rychlejší v neznatelnosti splývání. Čas je smrsknut do neuvěřitelna a prostor zývá do dálek nedohledných. Všechno se zastaví, jako když narazí kostelní zvon a hrana protrhne tmu a nechá natéct trochu světla do prostoru, ale ještě je smíšeno s tmou, ještě je to ranní šero, zmrzlé nočním nesvitem. Směs se dělí a tma protéká hustým sítem do nižších poloh, kde je mohutným šnekem tlačena zpět do zásobníku noci. Zvon znovu bije do zdi, trhlina je stále větší a všude kolem se valí světlo, světlo, světlo……řinčivý rozbřesk křičí ………….ráááááááááno
Intermezzo o zhmotňování myšlenky
Dovolte mi jedno malé intermezzo. Můžete, protože bude lehounké jako jarní vánek a s tím vánkem se bude vznášet. Nebude na něm ani jedno závaží, nic co by je táhlo do míst, která jsou nepříjemná. Bude prostě jen tak, jen pro radost a proto, že mi je při tom hezky. O tu radost bych se chtěl podělit. O ten mezioblačný let a taky o vznášení se na křídlech fantazie a o teplo, které vzniká při tom létání.
Dneska jsem zase byl v Korunní pevnůstce a pod plným sluncem sledoval ten prostor, který bych měl dotvořit svou fantazií. Kam bych měl nakupit zhmotněné představy a city, když jsem nahlédl do minulosti a taky vyslechl přání těch, co mají nějakou touhu, kterou neumí vyslovit. To je vlastně moje práce. Přijímat myšlenky jako malé bonbónky, dávat si je do pusy a cucat a snažit se najít jejich chuť a barvu, než je celé rozpustím a spolknu. To jsou cukrlátka, která se ale jen tak nerozpustí do vytracena. To vůbec ne. Ony se ztratí rovnou cestou do duše, kde padnou jako semínko nějaké rostlinky a já je zaliji fantazií a přihnojím představami a motyčkou znalostí jemně
okopávám. Důležité je taky dát po zahradnicku k rašícímu klíčku kolík. Pěkně jej zapíchnout vedle a občas, když je rostlinka vyšší a větší ji uvázat, aby se nezlomila. Tak narůstá a roste, až se z ní stane dospělá rostlina. To pak vypadá strašně krásně a já jsem do ní zamilován, tak zamilován, že si ani nevšimnu takových věcí, že tady vyrašilo něco, co nemělo a tady jsem ji zase měl přistřihnout. To se potom zastydím a honem jdu všechno napravovat a předělávat. A je to, dalo by se říct. Jenže to není tak jednoduché. Vy musíte tu rostlinku vzít a vysadit někam ven, na místo, které je pro to vybrané a duše to je takový jako skleníček, takové mateřské lůno, ve kterém je rostlince náramně dobře a má tam všechno co potřebuje. Jenže to ještě není vyhráno, to jistě chápete. Musíme ji umět vysadit mezi lidi. Musíme ji vzít a představit světu, který ji vidí jako něco úplně jiného než třeba já. Ale co by to bylo za pěstování, kdyby zůstala jenom uvnitř duše. Nesmíme se toho bát. Šup s ní ven. Sotva jí ale vykoukne jenom několik lístků, už se na ni vrhne vichr reality. To je takový silný vítr, který má tu vlastnost, že fouká ze všech stran a pokaždé jinak silně. Jako když třeba vyjdete z jedné ulice do druhé a tam se do Vás
opře tak silný vítr, že se úplně zakymácíte. To je velké nebezpečí pro tak mladou rostlinu, že se zlomí. Hned ji musíte podepřít ze všech stran kůly argumentů a vysvětlení, uvázat provázky odborných znalostí a kolem kořenů dát takovou ochrannou mřížku diplomacie, aby se neprokousali různí hlodavci, kteří se jmenují závist a nenávist a tak všelijak podobně. No snad jsme ji ochránili v této chvíli dobře a můžeme si na chvíli oddechnout jako Pán Bůh sedmý den, když dotvořil naši planetu………………………………………… ………... Na naši planetu Slunce plane tu.
Uf……………….To bylo náročné, ale rostlinku mladého projektu máme pěkně venku, aby si zvykla na prostředí ve kterém bude trávit svůj mladičký a krátký život. Tak, ale o tom až potom………
Intermezzo o osudu
Je noc a osud nám trošku nepřeje, ale nic si z toho nedělejte a hlavně nebuďte smutní. Osud je už takový, jednou přeje a podruhé zase ne. A nemůžeme se proto na něj zlobit. To by byl pěkný vděk za dobu, kdy nás tak hýčkal. Nechci se jej zastávat, ale myslím si, že má taky právo být trochu unavený a odpočívat, a nebo zase přeje někomu jinému a na nás nemá v tuto chvíli čas. My nevděčníci sotva se nám trošku přestane věnovat, už mu žehráme a jsme z toho celí smutní. Přitom tenhle Osud nás tolikrát pozvedl a nebýt jeho, tak bychom nezažili překrásné chvilky, které máme v sobě uloženy. On nám Osud vlastně pomáhal a teď když nemůže, tak si musíme pomoct sami. Musíme se trošku uskromnit a z té velikánské nádoby radosti nepít hltavě, ale ujídat jenom maličkou lžičkou, co se tak hodí k tomu nejmenšímu hrníčku, do kterého se dá uvařit ta nejmenší káva na světě. Trošku si naberete tak, aby se skoro celá schovala do úst. Pak se káva pomalinku sveze na jazyk až ucítíte její sílu a hořkost. A teď ji necháváte klouzat po chuťových pohárcích a taky trochu pod jazyk a spolu s tou chutí se zase vybaví krásné
vzpomínky.
To jsou ty vzpomínky, co připomínají velké duhové balóny naplněné héliem. Chytíte se provázků a ony Vás začnou zvedat ze smutku a deprese pěkně nahoru nad veliké mraky chmurů a plakánků a potom nad menší smutníky, co už jsou světlejší a polštářkovitější. Všechny tyhle mraky jsou už dole pod Vámi a Vy zrovna kloužete kolem melancholových řas. Jsou poslední a jsou tak jemné, že se v nich žádný smutek ani chmura už neudrží a spadnou někam dolů. Asi do těch mraků, těžkých obchodních lodí smutku, které už plují hluboko dole. Ještě kousek, minete poslední melancholovou řasku a jste pod blankytně modrou oblohou klidu. Cítíte ten vzduch???? To je nádhera, nikde ani kousek chmuru, nikde ani kousek šedočerných myšlenek, a když se podíváte za sebe, tak je tam už jen modré modro. Tady můžete chvilku zůstat, zalenošit si, natáhnout se do průzračného prostoru a jen tak v klidu přemýšlet.
Kde jsme to vlastně přestali??? Aha někde jsme nechali odpočívat Osud, co jsme se na něj zlobili, ale Osud to opravdu nemá lehké,
protože my lidé jsme takoví, že to necháváme na něm. Vymlouváme se na něj, když se nám něco nedaří, když něco nejde nebo se neděje to, co bychom chtěli, aby se dělo. To jsme s ním hned hotoví, ale když nám přeje, bereme to za samozřejmost, ani mu mnohdy nepoděkujeme. Jen tak si tu nadílku sbalíme pod paži a tradá někam do postele nebo za skříň, prostě tam kde nejraděj rozbalujeme takové dárky. …………
Tak to tomu Osudu odpusťme a buďme na něj zase chvilku hodní my. On nám to určitě oplatí, tím jsem si naprosto jist.
Ležíme si nad těmi mraky a pozorujeme oblohu. Ruce máme třeba za hlavou a najednou se těsně vedle nás vynoří takové malé zvířátko. Jen tak po očku na něj koukneme a říkáme si, že jsme ho v žádné učebnici přírodopisu ani v nějakém atlase neviděli. Ani jsme nemohli, protože to není ledajaké zvíře, je to OSUD NESTÁLÝ (FATUM INSTABILIS)……chichi……to jsem si to hezky vymyslel. Můžete ho třeba pohladit, aby měl taky nějakou radost ze života. Sotva se ho ale dotknete tak frnk a prsk, je pryč.
Osud je totiž strašně plachý a nesmělý. On sice zmizel, ale kdybyste ho viděli jak dole lítá a šťastně dělá skopičiny mezi obtloustlými mraky. Jedno pohlazení Osudu a tolik radosti…….
O stromech závazků a povinností
Tak jsem se odsoudil k takovému choulostivému, ale krásnému intermezzu na téma svoboda. O něčem tak křehkém a snadno zranitelném, lehce ztratitelném a efemérním jako……. Jako, je třeba cukrová vata na pouti, která je krásně načechraná a bohatá, ale když se jí dotknete, když do ní kousnete, tak se začne bortit a ztrácet do malé hrudky, pak se rozplyne a promění ve sladké nic.
Já ale píšu o svobodě na cestě životem. Protože náš život je cesta od zrození ke smrti a kráčení je přibývání dní, týdnů, měsíců a let. V dětství běžíte po louce a ti, kteří jsou vám nejblíže, odstraňují všechny překážky. Každé stébélko je ohnuto nebo utrženo, aby se dítěti náhodou nepřipletlo do cesty a nezpůsobilo nějakou újmu na hebkých dětských kůžičkách. Louka je krásně volná, voňavá a dá se na ní cokoliv – skotačit nebo lehnout, válet se a být spokojený, veselý, bezstarostný a trochu nezodpovědný a rozpustilý. Dělat si, co se jen zamane, plácnout sebou bezbolestně do trávy nebo běhat za motýlem. Cítíte tu krásu
svobody, to slunce a pohodu, hebounká oblaka a vzduch, který je jen pro nás, voňavý a čerstvý.
Pak nám najednou naši milí rodiče vysadí na louku několik stromečků, takových malinkých, jako připomínku na skutečný svět dospělých. Několik drobných povinností a najednou se nedá kamkoli sebou plácnout, protože nás lupne malinká větvička. Je to jenom ratolest, je měkká, pružná a lístky na ní jsou jemné skorosametové. Ani to není cítit a maličký člověk si z toho taky nic moc nedělá. Pořád skotačí kupředu životem a občas se nějakému tomu proutku vyhne. Človíček povyroste a začnou se objevovat stromky další. Už nemají větve tak hebké jako dřív, ale to je na louce cesty životem pořád ještě dost místa a výhled dopředu k obzoru je volný a ničím neomezený.
Ony ale ty stromy mají jednu zvláštní vlastnost. Nezůstanou na místě tam, kde se objevily, ale posouvají se s každým jeho životem. Tak jak se pohybuje on, pohybují se také stromy a ze svobody louky je najednou malý lesík povinností, které nejde jen tak obejít
nebo si jich nevšímat. Pořád se nepříjemně staví do cesty a někdy zavazí méně a někdy zase více. I tak je to ale krásné dětství s malými lesíky, s řídkým a mladým porostem, který je průhledný a jde do něj spousta svobodného světla.
Přijde však doba, kdy nikdo nezametá cestu a najednou jako bychom my sami byli ti, kteří sází a někdy třeba neuváženě a jen tak bezmyšlenkovitě. Sázíme a ani se nedíváme, kolik už toho kolem nás roste. Sázíme, protože je to příjemné nebo lákavé nebo jenom prostě nevíme, jak moc takový strom naroste. Sázíme tu a tam a kráčíme životem v houfu našich stromů, ale když se po čase podíváme kolem, tak to už není lesík ani les, je to mohutný prales nejrůznějších omezení s větvemi trnitými a tvrdými. Staví se nám do cesty, trhají šaty a drásají kůži. Najednou jsou místa, kudy se vůbec nedá projít a musíme se vracet a obcházet a hledat novou cestu, která je schůdná a na kterou svítí slunce a trochu tam taky fouká vítr. Stromy povinností rostou a mohutní a proplétají se větvemi, cloní oblohu, jsou bariérou a někdy neproniknutelnou stěnou. Hledání cesty je čím dál složitější a
složitější a na některé obchůzky spotřebujeme tolik energie, že musíme dlouho odpočívat, než se dá jít dál. Zpátky tím naším lesem už není moc vidět a dopředu je to hledání. Každý krok je něčím limitován a každé došlápnutí může zanechat další malý stromek, který se prostě přidá k tomu našemu kráčejícímu lesu.
Tak je na tom každý člověk. Každý si ve své duši nese svůj les, který je stále hustší a zabírá víc místa. Cesta životem se pak musí promýšlet častěji a déle a rozhodnutí jsou těžší. To je úděl každého z nás, našeho času na cestě životem a svoboda jsou ty mezírky, kam ještě nedorostly větve. Snadno se řekne, aby si člověk svoji svobodu střežil a bránil a hýčkal, když nikdo z nás neví, co může každé vysazení způsobit do budoucna, které místo se zase zaplní. A to nemluvím o stromech, které do našeho života prostě nalétnou, a my na to nemáme vliv.
Já vím, že to co píšu, zní pesimisticky a beznadějně, ale tak to není. Když se podíváte po tom svém lese závazků a povinností, najdete v něm nádherné stromy, úžasně krásné kousky. Mají krásnou korunu, mohutné, pěkně
tvarované větve a čas od času vykvetou květy neuvěřitelných barev a vůní, ze kterých jde hlava kolem. Jejich koruna je stavěná tak, že jí prosvítá slunce a můžete pozorovat modrou oblohu. To jsou vzpomínky. U nich člověk může zpomalit, na chvíli zastavit, sednout si do jezírka jemně probleskujícího slunce. Takové vzpomínky člověka naplní krásou a duševním bohatstvím. Dodají mu novou odvahu a sílu na další cestu mezi divokým plevelem.
Proto se musíme snažit jít životem tak, abychom je potkávali co nejčastěji a čerpali z nich sílu, jistotu a moudrost.
Tak toto jsou naše stromy, co půjdou vždy s námi, protože vyrůstají z nás.
Intermezzo o kráčení po zahradě
Dneska jsem přijel mimořádně brzy. Jívová byla zalita sluncem a všechno vypadalo jako by byla sobota nebo neděle. Byl to pocit, který jsem dlouho nezažil. Volno po práci. Volno……to slovo mi připadá skoro jako v cizím jazyce, jako nějaké zaklínadlo. Vystoupil jsem z auta do slunce a měl pocit člověka, který vystoupil na jiné planetě. Volno, jako čerstvě rozkvetlá květina vonělo a zářilo do toho slunce a modré oblohy. Volný čas.
Tak jsem byl v té chvíli nejbohatší na světě, protože jsem měl několik hodin času, ve kterém se nemuselo nic. Nemuselo se nikam spěchat, nic chystat, nemuselo se telefonovat nebo o něco zajímat a někoho přesvědčovat. Prostě jsem mohl nechat své myšlenky proběhnout po malých lukách, které máme na zahradě a nohy nechat jen tak bezcílně kráčet nahoru do našich kopců, do míst kam chodím jenom v sobotu nebo v neděli a objevoval jsem kopretiny a jestřábníky krvavé, a stébla srhy a psárky luční, a taky se mi v očích odráželo jejich vlnění způsobené větrem a najednou
jsem viděl všechnu tu obyčejnou krásu, bohatství, které mě obklopuje. Bylo to jako vykouknout z mlhy a rozhlédnout se životem, který se proměnil z rychle jedoucího auta na semínko pampelišky, co si letí na svém chmýrnatém padáčku někam, a to někam není vůbec podstatou jeho pampeliškového života. Nesnaží se řídit, přidávat plyn nebo brzdit, je v citlivých prstech větru, který je zrovna tak řízen dalšími a dalšími vlivy, nahodilostmi a jemnými chaosy.
Stal jsem se tedy na chvilku součástí systému, jako jedno zrnko písku, jako kapka v moři, všechno co je pro nás tím neviditelnější, čím víc nám oči zalepuje med naší civilizace. Příroda je systém podobný jemné pavučině složené z mnoha a mnoha jednotlivých vlákének, které se každé drží toho druhého a další zase dalšího a dohromady tvoří celek nevýslovné krásy.
Najednou jsem viděl, že chaos neexistuje. Všechno má svůj řád a lidský duch se z tohoto řádu vymanil. Svým vzděláváním, zvídavostí se dostává čím dál více stranou, zahleděný do svého objevování stále víc ví, že nic neví a že
je součástí systému stojícího mimo systém a ve snaze povýšit ten svůj ničí všechno kolem sebe ve jménu pokroku a než náš duch přijde na to, že ta podstata života je v něčem tak jednoduchém a banálním, že by se tomu asi dlouho smál, zničí svět, jako dítě ničící své hračky ve jménu poznání jejich podstaty.
Kdysi jsem byl tak troufalý, že jsem chtěl namalovat projekt, ve kterém by byla navržena dráha letu motýla nebo mouchy a směr letního vánku a taky kroužení dravce nebo večerní vypísknutí mláděte. Místo a čas dopadu polibku na dívčí ústa a jemné zachvění touhy. Krásno vyvolané západem slunce nebo tvary mraků připomínající každému něco jiného. To jsem chtěl všechno nakreslit a předurčit svým názorem a pohledem na svět, ale čas mi ukázal jak je to pošetilé, a že to jediné co má smysl je najít svoje místo na této planetě, abych nebránil motýlům nebo mouchám v jejich letu, abych nezměnil směr vánku, který se kolem mě ovinul a neovlivnil běh světa, který neznám a nevím kolik škody svým chováním v něm můžu napáchat.
Tak jsem chodil a díval se na naši zahradu a
obdivoval všechno to moudro a krásu pro mě nepochopitelného, neuchopitelného, neokopírovatelného, nevytvořitelného, ale tak snadno zničitelného světa a myslel jsem na to, že jeho obnovitelnost je pojištěna mnoha a mnoha kroky, a že stejně jako když projdu pavučinou, která se roztrhá a není v mé moci vrátit zpátky její tvar, je vždycky někde ve stínu nás pánů tvorstva pavouček, co trpělivě a bez vyčítavého pohledu napíná znovu a znovu pavučinu novou a všechno to bere jako, že to tak má být.
Tak se snažím žít, abych při tom svém ničení pavučin nepřipravil o život taky ty pavoučky, a to bych si přál, aby to takto vidělo co nejvíce lidí. Vím, že nejsme schopni žít svůj život bez ničení, ničme tedy vždy alespoň o něco méně, než musíme.
Intermezzo o myšlenkách
Tak nám ve vzpomínkách trochu přituhlo. Zima je prostě zima a rychlost vzpomínek je taky závislá na teple, které se rozprostírá kolem. Ale myslím, že není čeho želet, protože někdy je dobré, aby myšlenky postály a chvilinku se třásly zimou. Jenom ať poznají, jak je krásné, když se mohou jen tak povalovat na letním slunci někde u moře. Zatím jsou schoulené a mají tak trošku husí kůži, ale co to je proti chudinkám myšlenkám, které jsou s nějakým polárníkem daleko na severu, kde je taková zima, že ani nemůže existovat tekoucí voda. To jsou pak myšlenky tak zmrzlé, že mají zaťaté pěstičky a odhodlaně jsou scvrkle soustředěné jenom na svůj cíl. Jsou to myšlenky, které jsou ostré jako šíp a jsou taky namířené jedním směrem. Jak ten člověk, ke kterému patří, je napíná ve svém luku a cílí někam, kde si myslí, že je to místo dopadu. A myšlenka šíp má připažené ručičky a cítí, jak je za paty drží dva prsty jejich člověka a tětiva se napíná, že úplně vrže. Takový člověk musí ze své hlavy vytěsnit všechno ostatní a musí se soustředit jenom na to jedno. To pak zůstane
v hlavě jenom málo myšlenek, jenom taková jako vojenská četa, která je připravena vyrazit k útoku, jak jim ten jejich člověk vydá povel. Musí být dobře vycvičené, aby tu bitvu s leností, rozptylováním a jinými záškodnými myšlenkami vyhrály. Není to jednoduché a ne každý si vycvičí takové odhodlané vojáky. A to nemusí být jenom myšlenky zmrzlé nedaleko severního pólu, ale mohou to být taky myšlenky v hlavě kosmonauta Apolla 13. Protože co je jednodušší?? Být na sněžné pláni nebo v plechovce s kyslíkem, hodně vysoko nad zemským povrchem. …………………………………Ale všechno to nasazení a útrapy musí jednou skončit, jako končí den a nastane krásná doba klidu a myšlenky unavené tím zápasem si jdou odpočinout a zase je vystřídají myšlenky jiné a ty mají na starost radost a pocit pýchy, že to všechno dobře dopadlo a člověk to všechno vydržel. Takové myšlenky si vynesou pod klenbu mozkovou lehátka a nasadí si sluneční brýle a tak se jako vyplácnou do bezstarostnosti, dívají se, jak zapadá slunce a nechají se hýčkat svým člověkem. A člověk se také nechá hýčkat zase jinými lidmi, kteří jej plácají po zádech a říkají jak to ale ten náš
člověk pěkně udělal, vyřešil, rozhodl a tak podobně.
A teď by mě opravdu zajímalo, které z těch myšlenek jsou lepší, jestli ty co spí po únavném boji s vůlí nebo ty, které se jen tak povalují a užívají si radosti a tepla bytí. Asi se to nedá tak jednoduše rozhodnout, prostě každá skupinka má něco proč je člověk potřebuje, a co je velmi důležité jedna podmiňuje druhou a kdyby neexistovala zmrzlá a ustrašená myšlenka s přivřenýma očima, které fouká do očí ostrý vítr, nebyla by vznikla ani myšlenka slastného pocitu nicnedělání a lenivého pohlížení do paprsků letního slunce slávy. Jsou jedna na druhé závislé, i když se asi nikdy nepotkají a nevypráví si svoje zážitky. No ale od toho je tady člověk, aby si sedl a ty svoje ovečky a vlky roztřídil a vypsal jim z jejich hlaviček to podstatné. Vypsal to hezky na papír, aby si jiný člověk přečetl a měl z toho radost nebo se trochu bál, jak to všechno dopadne.
Tak honem necháme polárníka dojít na Severní pól a kosmonauta zase necháme přistát do teplého oceánu, aby si už také ty jejich chudinky odvážné a statečné myšlenky
odpočinuly, aby se zavřely do svých kajutek v mozkových závitech a spokojeně si odfukovaly spravedlivým spánkem, protože kdoví jestli se s vyspáním náhodou nepromění v ty lenivé, růžové tlouštíky na sluncem prozářeném břehu moře………………….
Intermezzo o ztracených slovech
Někdy se stane, že se ztratí slova. Je to takový zvláštní stav v mysli, kdy ona sama mysl je jakoby namazaná čímsi kluzkým. Ale nemyslete si, že je to něco takového obyčejného jako sádlo, olej nebo leštidlo na parkety. Je to látka, kterou nedokáže člověk nijak přesně určit a popsat. Nedokáže ji chemicky analyzovat a ani v laboratoři, se vším moderním vybavením, ji nikdo není schopen lokalizovat. Taková je to vzácná látka, která sestává, ale to nikomu neprozrazujte, z trochy smutku, kapky zbloudilosti, několika kaluží ze slepých uliček, výtažku roků, podle toho kolik jich člověk má a všechno je to rozpuštěno v roztoku opuštěnosti. A tahle látka, když se nahromadí na stěně duše, funguje to stejně jako ledová klouzačka, na které se jezdilo po aktovce bez popruhů lesní cestou směrem dolů domů.
Takovou rychlostí umí člověk ztratit slova a to pak nejde nic napsat, není co říct, v hlavě je prázdno. Člověku by se chtělo napsat čisto a prázdno, jenže tak to není. V hlavě je prázdno,
ale celá ta dutina, ve které se vaří polévka života je zahalena mlhou. Je to ale situace. Nemáte slova. Nevíte, kam se zatoulala, protože všechno halí jakási prazvláštní mlha, co nabízí jenom tápaní v čase, prostoru a životě. Cítíte ten oprýskané, rozpadající se mrtvo, to nehnuto, které je položeno v mysli a nechce se posunout ani o píď, i když se snažíte sebevíc. Není to peřina, co se dá odkopat, když je v noci horko a těsno. Nejsou to dveře, co můžeme vyrazit. Není to poklop, který se dá nadzvednout. Nemá to konec, za který se dá to něco chytit a vytáhnout na denní světlo, zatřepat s tím beztvarým mrakem a vyhodit okénkem z kosmické lodi do mléčné dráhy. Tam ať si balancuje mezi supernovami a mlhovinami.
Nezbývá nic jiného než jediná možnost. Jediná věc, kterou musí každý člověk udělat. Vrhnout se sám do sebe, vlítnout tam, vcucnout se, pozřít, schlamstnout a udělat v sobě takové tornádo, až se ta mrtvolná mlha rozklopítá takovým Brownovým pohybem a rozvíří do divokého hornodolněbočního chaosu a ruka šmátrá a chňapne a už drží alespoň jedno slovo, no, možná dvě. A rychle ven na světlo. Co to jenom bude za slovo, to je napětí, to je
spěchu na ten boží svět. Ještě kousek, už vířivou mlhou prosvítá reálný vnějšek. Co to asi je drženo v dlani??? Ruka se otevírá pomaloučku, aby náhodou to rozdrnčené slovo nevyskočilo jako slepička na klíček a nezmizelo drdrdrdrdrdr drdr drdrdrdrdrdr…………………někde v houští naší civilizace……….tááááák…opatrně jen jedním okem……a ……TRICHOM…….No teda, takovou námahu to dalo, a pak………. TRICHOM.
O nejmenší zahradě světa
Slunce se dralo ránem nad horizont města. Vypadalo jako nějaký otužilec, který právě opouští mrazivou vodu řeky. Bylo v plné síle svého zlatého světla, které vytvořilo hloubku dlouhých neposedných a vzájemně se proplétajících stínů. Obloha se zvolna měnila na blankytně - zimně - modrou s několika nezajímavými rozmazánky mraků, které se asi zapomněly schovat, a teď trochu kazily dojem. Městské ráno se roztřáslo jako velký parní stroj pana G. Stephensona a odstartovalo počátek dne naší civilizace. Takové té, kde silnice jsou plné valících se aut, co jsou v přesile nad hrstkou chodců, zachumlaných do kabátů. Působily trochu nepatřičně, jakoby se dnes už nechodilo pěšky…………….
Oči jsou jako dva vrátní, kteří pouští obrazy , někam do různých koutů mozku, kde se přetavují a posílají drobnými kanálky do bříšek prstů, těch malých ptáčků, zobajících do klávesnice počítače, jako do prkénka krmítka. Tak píšu, tu a tam se mrknu oknem, abych okem přikrmil představy. Já vím, že zase
poetizuju, že mě unášejí představy, tak jako bych pod sebou nafukoval balónky fantazie. Pět nebo deset je ještě málo, ale taková pětistovka nebo tisícovka těch buclatých představ mě už hravě unese…………. Nesmíte v tom hledat žádnou fyziku, prostě je to sen snovatý, ponechaný osudu každého, kdo se dostane ke čtení.
Dívám se tedy na svět přes okno, ale hlavně přes svoji novou zahradu, kterou jsem včera sám rychle navrhl a realizoval. On je to spíš jen takový atom zahrady. Základní, úvodní, startovní, předvěká, prvopočáteční. Je to čerstvě zrozená myšlenka, prostě první centimetr na dlouhé cestě k cíli. Dala by se nazvat ostrovem nebo třeba planetou Malého prince, je to svůj vlastní autonomní svět, který je pod mou ochranou. Tak malinká zahrada, že se do ní nedá vstoupit. Byl jsem z ní vyhnán ještě dříve než jsem do ní vstoupil. Prostě když bych se rozhodl ji navštívit, tak bych ji rozšlápl a způsobil apokalypsu. Je osud krutý, když mi ráj, který jsem si stvořil, navždy zapověděl.
Ale i tak je pro mě symbolem všech zahrad světa, které kdy byly vytvořeny člověkem
k radosti a užitku Člověka. Můžu se na ni dívat pravěkýma očima, ne snad těmi neandrtálskými, ale očima prvního zemědělce, kterému se zrodilo na mysli první políčko. Vidím v ní veškerou racionalitu lidského vnímání užitku jako krásy, protože kdybychom zavedli polemiku, co bylo dřív, asi nebudeme mít problém s vejcem a slepicí. Dřív prostě musela být zahrada užitková, tedy taková, která uspokojovala základní lidské potřeby. Moderní člověk už má krásno a užitek oddělené. Ponechal si to estetické a pro užitek jezdí autem do supermarketu. Ale já jsem včera udělal malou revoluci. Koupil jsem si …………pažitku v květináči ……teď mám svoji osobní zahradu, kus opečovávané plochy, lánu, který mi poskytuje úrodu a současně krásno v záplavě technických prvků ateliéru. Teď můžu každý den zajít „okem“ do zahrady a potěšit se skutečnou zelení a současně si posypat čerstvou natí chleba se sádlem. Tak to tedy je. Je to moje perská paridaisea, trs ze zahrady Babylonské, zaplavované políčko egyptské, ale také borovice kolem Athénského Areopagu, rajská zahrada středověkého kláštera, (drnové sedátko….nééééé), střípek z ornamentu absolutismu, jedno písmeno z výkřiku J.J.
Rousseaua o návratu k přírodě, bujný a jednoduchý záhon Williama Robinsona, kousíček secesní geometrie Vaňkovy a Kumpánovy, tečka z funkcionalistického vzorce Fierlingerova, tichá revoluce permakulturní, deštný prales i guerilla garden…………ale hlavně je takovým malým zeleným vyslancem všech, co patří ke složité a mnohovrstevnaté skupině zástupců této planety, kterým se jednoduše říká příroda.
Tím se najednou všechno změnilo. Konkrétní vztah mezi malou planetkou Allium schoenoprasum a Homo sapiens, který má za ni přímou a neoddiskutovatelnou odpovědnost.
O koncích na cestě životem
Jak jsme sjížděli pořád níž a níž z našeho severu, s každým metrem poporůstalo jaro, které se poctivě a neokázale tetelilo ve vzduchu. Břeclav byla už přímo teplá, taková sotva vypučet. Kostel sv. Václava jsem viděl už na fotkách, ale stále mě nedokázal přesvědčit o své kráse. Dvě věže vypadaly jako rozevřený zobák nějakého obřího čápa a zlatý kříž visel nad ním jako by jej měl každou chvíli spolknout. Jako letící potrava nachystaná do žaludku. Tak se mi to nějak při cestě honilo hlavou. Došli jsme téměř ke kostelu, který vypadal jako ostrov a všude kolem bylo moře aut a policista všechno řídil, tak byly ty silnice plné a už jsem si myslel, že se na druhý břeh nikdy nepřeplavíme, že nás to všechno smete jako nějaká civilizační tsunami. Nakonec lup a byla zelená, o které se všeobecné ví, že je tou barvou, která dává věci do pohybu. Před kostelem bylo lidí velmi málo a v kostele tak, aby se zaplnily lavice.
Kostel není vevnitř moc dělený, vlastně není dělený vůbec a tak ten prostor letí od kůru
pořád výš a výš směrem nad oltář, ale tam se nezastaví, jen se zúží, opře o zadní stěnu a stoupne prudce vzhůru. Dva sloupy vymezí místo pro Krista na kříži, umístěného tak, že jste přesvědčeni, že On ty sloupy drží, že je tou základní silou stability celé stavby. Přitom se dívá dolů na pravý pilíř, kde je umístěna Marie - matka, která drží jeho v náručí. Madona s dítětem, nad ní ukřižovaný syn a ještě výš Boží oko s holubicí. Od kůru nahoru se táhne linie, ve které se stěny spojily v klenbu, bylo to spíš jako stan nebo dvě velká bílá prostěradla sepnutá nahoře kramlíčky, tak jak jsme si ho jako děti stavěly doma. Všechno v kostele bylo směřováno do tohoto bodu, to bylo úplně cítit a stěny se už od místa, kde jsme seděli, mírně nakláněly a na nich byla, na takových dlouhých bílých panelech, křížová cesta. Výjevy vystupovaly ve zlatě z té bílé plochy, jakoby měly stěnu navždy opustit. Na konci, za posledním reliéfem bylo dlouhé katedrální okno, které končilo až někde u Božího oka a dole mezi těmi barevnými skly výzdoba, ale to nebyla výzdoba jako na smuteční obřad, byla to veselá plocha, ve kterém kvetly keře a stromy a všechno to mělo takovou jarní atmosféru, která nás provázela už venku po cestě.
Seděli jsme trochu stranou a já byl tím výjevem čím dál víc pohlcován a taky fascinován. Už to nebyl velký zobák, který polyká kříž, byl to úžasný prostor velkého fantaskního stanu z dětství. Byl jsem tím výjevem víc a víc fascinován a v této úžasné scenérii ležela na ose, v těžišti všeho dění, rakev ozdobená věnci a květinami. V kostele bylo takové jemné světle mihotavé ticho a atmosféra loučení.
Pak přišli dva velcí důstojní pánové, nadzvedli víko rakve a tak jsem viděl, jak dcera pana profesora pohladí po tváři, neznatelně, na rozloučenou. Ale všechno to bylo milé, bez velikých slzí a bolestných vzlyků. Víko se zavřelo a celá mystika drobného okamžiku ulétla vzhůru, tou prostorou kolem Krista a Božího oka, ještě někam výš.
Začal pomalý, klidný obřad, ve kterém nebylo smutku, všechno bylo ve znamení důstojnosti, pochopení a smíření. Hudba se nesla vzhůru prostorem a obalovala všechno, co jí přišlo do cesty, bílé stěny, křížovou cestu, Marii s dítětem. Šplhala po katedrálním skle a zase se vracela dolů k nám a já jsem byl těmi
tóny celý obalený a všechno se začalo ode mě rozprostírat a vysoké tóny se měnily v malé květinové záhony a keře, tóny střední jako vše spojující louka a vodní hladiny a z hlubokých byly stromy. Věkovité stromy lednického parku. Nad tím vším klouzal zpěv a do plochy kreslil stuhy pěšin, které dávaly všemu konečný smysl. Atmosféra velikého souznění nejen zvuků, barvy a tvarů, ale i citů, úcty, vzpomínek, a to všechno poletující zhmotněným rájem jako hejna barevných motýlů a včel kolem zamyšlených tichých postav. Byl to výjev, co mi najednou vykvetl pod klenbu mozkovou a snad jsem tím nikoho nevyrušil z jeho rozjímání.
Hudba skončila a pomalu přišel Igor Kyselka. Postavil se za kazatelnu a promluvil překvapivě civilním, rozesmátým hlasem s intonací typickou pro rod Kyselků………. že má trochu trému, že s tím tak nějak nepočítal, že nám to přečte……… a byl to úplně výjev ze školy, jako by byl u zkoušky a měl odříkat něco z historie zahradního umění nebo sadovnické kompozice. Tak mluvil a pokládal do té mé kompozice ještě vzpomínky z bílých květů sedmikrásek a kopretin.
Zazněly znovu varhany a kněz seděl důstojně s rukama v klíně. Měl zavřené oči a celým povrchem těla přijímal tóny. Tu krásnou hudbu, která zase na všechny padala jako déšť a vpíjela se kapkami do duší. Kněz vstal, mluvil pomalu, tak aby se slova nesla jako jednotlivě na svobodu vypouštění ptáčci a každého nechal pěkně vyletět a další slovo vypustil, až když byl ten předešlý kousek dál, aby se náhodou nesrazili. Pod klenbou už bylo hejno, a ptáčci se řadili a mizeli vzedmutým prázdnem věže někam do dalších dimenzí. Když vylétl poslední, když už nebylo žádné další slovo, když nastal okamžik ticha, vstoupil náhle oknem mohutný sluneční paprsek, a ten ozářil Marii s dítětem, jen ji a jen na okamžik. V tu chvíli světla reflektorů pobledla a stala se ničím vedle jasu naší hvězdy.
A bylo poslední rozloučení a modlitba, která ve vlnkách přeskakovala mezi lidmi a velcí důstojní pánové, jako dva titáni, jemně zvedli rakev a všechny zraky se na tu chvíli u ní zastavily a tu rakev pozorovaly a pomáhaly ji nést směrem k východu a dál na poslední cestu pěšinami parku. Za titány se pomalu všichni zvedli a kráčeli loukami, které s posledním
odcházejícím zvolna mizely. Všechno doznívalo a pod klenbami kostela už nebylo žádného ptactva ani krajiny a slunce už venku svítilo na všechnu tu lidskou drobotinu, co se vydávala na další cestu pozemským životem.
Jsem moc rád, že jsem se s Vámi, pane profesore, mohl rozloučit. PM
